Přes všechno to pozitivní myšlení, které si stále snažím uchovat, byl tento týden pro mě psychicky nejnáročnější. Nechci vás tady unavovat vším, co se mi honilo hlavou. A že mi bylo kolikrát fakt do pláče. Tento týden jsme totiž měli vyrážet do Česka na Velikonoce a být po třech měsících opět s rodinou. A taky se měla uskutečnit dlouho plánovaná akce “česko-švýcarského hokejového přátelství”, ve které jsme se s drahou polovičkou hodně angažovali a byla to naše srdeční záležitost. Teď nezbývá než doufat, že se akce uskuteční v jiném termínu a my se za našimi blízkými budeme moct vypravit co nejdřív.
A co mi tento týden udělalo radost?
1. Můj první placený spisovatelský počin
Pokud můj blog už nějaký čas čtete, určitě víte, že tzv. sponzorované příspěvky, tedy ty, za které mi někdo zaplatil, jsem už na blogu psala. Ale toto bylo úplně něco jiného.
Zhruba na konci října jsem dostala mail z jedné české cestovní kanceláře, zda bych pro jejich web byla ochotná napsat on-line průvodce Švýcarskem, který by byl zdrojem informací pro individuální cestovatele. Byla to pro mě velká výzva. Hlavně když jsem následně zjistila, o jak obsáhlého průvodce by se mělo jednat (rozsahem někde mezi bakalářkou a diplomkou) a jaké informace by měl pokrývat. Ale když jde o Švýcarsko, to mě znáte, to jsem k neudržení! A tak jsem se na průvodce vrhla s chutí, i když vzhledem k časové vytíženosti nebylo vždycky jednoduché se k psaní dostat.
A na začátku tohoto týdne jsem obdržela zpětnou vazbu, že se jim kompletní text líbí a posílají mi honorář. Což mi udělalo velkou radost, protože jsem to popravdě ani nečekala, vzhledem k situaci, v jaké se cestovní kanceláře nyní nacházejí.
Jakmile bude průvodce na webu cestovní kanceláře, určitě vám sem dám odkaz. Ale bude až tehdy, až se přeženou tyto časy, které nepřejí cestování.
2. Jsem oficiálně fanynkou filmů o Harrym Potterovi
Jo, už je tomu tak. Mám z toho radost a nestydím se za to. Moje vlastní děti mi dávají legitimní omluvu pro to, abych se ve svém věku stala fanynkou dětských fantasy filmů, tedy konkrétně těch o čarodějnickém učni z Bradavic.
Kromě toho, že Dominik začal číst knihy (o čemž jsem psala v minulém článku), tak jsme zjistili, že na německém televizním kanále SAT1 každou sobotu dávají filmy z této série. A tak si každou sobotu děláme “kino večer”, k čemuž patří zachumlání se na gauči pod deku a pojídání popcornu.
3. Děti píšou dopisy
Myslela jsem, že tuto činnost už děti nikdy nezažijou. Že si vlastně nebudou vůbec umět představit, co to je psaní a posílání dopisů. Těžko bych jim vysvětlovala, jak když jsme se s rodiči na začátku devadesátých let přestěhovali z jednoho konce města na druhý, psala jsem si s tehdejší kamarádkou několik let dopisy, abychom udržely vzájemný kontakt.
Jenže doba je taková jaká je, a vzhledem k tomu, že naši kluci ještě nemají mobily a nemají s kamarády jak komunikovat, začali si s nimi vzájemně psát dopisy. Mám radost, když vidím, jak chtějí kamarádům popsat to, co dělají, že jim chybí a že se těší, až je zase uvidí.
4. Fotky z dětství
Na Instagramu a Facebooku nedávno kolovala výzva “ukaž fotky ze svého dětství nebo mládí”. Tato výzva se teď objevila i na WhatsApp. Jelikož jsem pro každou srandu, chtěla jsem se jí samozřejmě také zúčastnit. Jenže jediné dvě fotky ze svého mládí, které mám v počítači tady ve Švýcarsku, jsem už vyplýtvala na předchozí výzvy a nechtěla jsem se opakovat. Proto jsem poprosila mého taťku, aby vybral z jím pečlivě vedených rodinných alb několik mých fotek, kde jsem ve věku 2-10 let. Čekala jsem, které fotky vybere. Chápejte, kdybych nad alby seděla já, tak bych pečlivě cenzurovala, ale takto jsem se musela spolehnout na něj, jaké fotky vybere. A byla jsem moc ráda, že vybral ty, které vybral. Protože tyto bych nejspíš vybrala i já sama (no dobře, teda až na tu, kde jsem celá poďobaná od neštovic, tu sem fakt nedám, sorry 🙂 ).
Budoucí “hockey-mom” jak vyšitá 🙂 
Má vášeň pro proužky začala již v raném věku 
5. Nová série La Casa de Papel
Že tento seriál neznáte? To byste ale měli! La Casa de Papel (Money Heist) je teď celosvětovým fenoménem. My jsme jej tedy začali sledovat ještě tehdy, když byl v rukou pouze španělské produkce a ne v rukou Netflixu, který výrobu nových sérií převzal. Seriál je velmi návykový a jak už bývá v současnosti u seriálů zvykem, končí jednotlivé díly cliffhangery, tedy scénami, které člověka nutí okamžitě sledovat další díl, aby se dozvěděl, co se stane. Seriál se žánrově řadí ke krimi dramatu a nyní spuštěná čtvrtá série je naprosto vynikající. Mám radost, že nezklamala naše očekávání.
A jaký byl váš týden? Co vám udělalo radost?
2 komentáře. Nechte nové
Congratulations on keeping your chin up! It’s not easy to always see the silver lining.
Oh, and yay for a paid writing assignment, way to go!
[…] jak jim musí chybět jejich kamarádi (i když to vyřešili psaním dopisů, jak jsem zmiňovala minule), tréninky, prostě režim, na který byly […]