10 věcí, které bych nevěřila že se stanou, když se přestěhujeme do Švýcarska

Nechce se mi tomu věřit, ale za pár měsíců to bude už pět let, co bydlíme ve Švýcarsku. Někdy mi připadá, že jsme tady už celou věčnost, někdy zase, že je to teprve kratičký úsek našeho dosavadního života.

Každopádně před stěhováním do Švýcarska bych nikdy nevěřila, …

1. že se mi bude zamlouvat život na vesnici

Dodnes si pamatuju udivenou reakci kamarádky v Praze, když zjistila, kde budeme bydlet: “Co proboha budeš dělat na vesnici, když jsi zvyklá na Prahu?”

Nooo, popravdě, taky jsem tehdy nevěděla, co jí mám odpovědět. Po dnešní zkušenosti bych jí řekla, že život na vesnici mi plně vyhovuje. Protože skoro každý větší švýcarská vesnice je občansky vybavená pomalu líp, než české město. Máme tu nákupní centrum, školu, školku, poštu, pizzu, kebab, čínskou restauraci, dětský sekáč, galanterii a obchod s látkami, hodinářství, květinářství, zahradnictví a mohla bych ještě pokračovat. Navíc vlaky a autobusy tady jezdí každou chvíli. A díky této vybavenosti je tady všechno hned blíž, po ruce. Jo, a eshopy tady fungují taky, takže když tady holt něco neseženu, jednoduše to objednám přes internet 😉

2. že budu “nucena” vařit knedlíky

Vaření beru jako nutnost. Nijak si ho neužívám, protože vím, že vařit musím skoro každý den. Sem tam hledám nějaký nový recept, abych neměla pocit, že vařím pořád to samé (i když děti by samozřejmě pořád jedly to samé). A nejradši vařím ta jídla, která jsou připravená během půl hoďky, protože nemíním vařením strávit celý den.

Ale někdy je holt stesk po tradiční české kuchyni tak velký, že mívám přímo nutkavou potřebu vrhnout se do časově náročnějších projektů, jako je třeba domácí vaření knedlíků. Aneb i nouze naučila Dalibora housti.

3. že bude psychicky náročné poznávat nové lidi

Nejsem od přírody úplně družný extrovert, kterého by bavilo se se všemi vykecávat. Ale zase na druhou stranu jsem zvědavá ženská, která si s lidmi, které zná, ráda popovídá a ráda se něco zajímavého dozví. A na oplátku zase něco na sebe práskne. Jenže někdy co už je moc, to už je příliš.

Proto jsem ráda, že například s rodiči z hokejového klubu našich synů se už víceméně znám, už jim nemusím opakovat, že jsme z Česka, jak jsme tady dlouho, proč tady jsme atd. a můžeme si popovídat i o něčem jiném (třeba o hokeji, že jo 🙂 )

Ale děsím se toho, že si naše nejmladší vybere něco jiného než hokej a já zase budu muset pořád dokola opakovat to samé a kde mi bude další dva roky trvat, než si zapamatuju, kdo je kdo a které dítě patří ke kterému rodiči, kteří dva rodiče patří k sobě atd.

4. že se mi bude líbit němčina

Ano, neustále seznamování s novými lidmi je psychicky náročné. Ale o to víc náročnější, když ho musíte absolvovat v cizím jazyce, který neovládáte na 100%. Ale musím říct, že můj počáteční odpor k němčině už vymizel a němčinu se učím ráda a že se mi dokonce jako jazyk líbí!

Navíc kdybychom nebydleli ve Švýcarsku, a já se nemusela učit němčinu “za pochodu”, nikdy bych se asi nenaučila výrazy, které se ve škole neučí, ale v reálném životě je o to víc potřebujete (třeba přesilovková formace nebo zakázané uvolnění 😀 ).

5. že se zbavím strachu řídit auto

Joooo, řízení, moje donedávna noční můra. Řeknu vám, že v Praze jsem se strašně bála řídit auto. Ani ne tak ze strachu ze svojí nezkušenosti (a neumětelství v parkování, ehm 🙂 ), ale z toho, že v Praze a na českých dálnicích prostě řidiči jezdí často jako prasata (pardon) a já měla obrovský strach, že to do nás někdo v nestřežené chvíli napálí.

Tady ve Švýcarsku se sice taky někdy stane, že narazíte na blbce za volantem, ale není to takové psycho. Díky tomu jsem se moje nervozita za volantem trochu snížila a když se mě syn nedávno po cestě na trénink zeptal: “Mami, a baví tě řízení?”, tak jsem mu mohla odpovědět “Teď už ano” 🙂

No, a co si budeme nalhávat, taky hodně pomohlo, že je ze mě “máma-taxikář” a jezdit prostě musím. Protože autobusem by se mi ty hokejové tašky tahat nechtělo 😉

6. že budu alergická na koncovku -ová

Rozumějte, proti této koncovce nemám vůbec nic, když patří ženě českého/slovenského původu. I když přiznávám, abych nemátla místní doručovatele, v adrese pro doručování zásilek uvádím své jméno bez této koncovky.

Ale rve mi uši, když slyším třeba “Laura Dahlmeierová” nebo “Lindsey Vonnová”. Zvlášť, když sleduju sportovní přenos v němčině, a pak přepnu na české Branky, Body, Vteřiny…a už to jede…uáááá.

7. že si nebudu umět představit život bez blogování

Kdybychom zůstali v Praze, asi by můj blog zůstal jen takovým zápisníčkem vlastním myšlenek a vzpomínek. Protože proč bych psala o výletech a zajímavých místech v Praze a okolí, když je tady spousta skvělých blogerek, které v tomto směru odvádějí výtečnou práci. Namátkou třeba Jana z blogu S dětmi v báglu nebo Kačabí pohorky.

Ale přestěhování do Švýcarska mi otevřelo nové dveře a já jsem se vydala na cestu, která mi sice někdy připadá bez konce, protože cíl je v nedohlednu, ale která mě neuvěřitelně baví a naplňuje.

8. že napíšu vlastní eBook

Nebýt předchozího bodu, a toho, že jsem při své blogerské cestě potkala spoustu skvělých lidí, tak bych nikdy nepřišla na myšlenku napsat vlastní eBook (tedy digitální ekvivalent tištěné knihy ve formátu pdf 🙂 ). V eBooku Průvodce stěhováním do Švýcarska jsem zužitkovala jsem svoje znalosti a předávám je dál. A jsem ráda, že má kladnou u čtenářů, kteří si jej koupili, kladnou odezvu.

9. že budu potkávat tolik dvojníků

Říká se, že každý na světě má svého dvojníka. A já tomu věřím. Během prvních pár měsíců tady jsem “potkala” svoji sestru, svého spolužáka z gymplu, svoji kdysi nejlepší kamarádku…ano, lidi, které jsem tady potkala, byli mým blízkým neuvěřitelně podobní. Anebo to byla jen má silná projekce stesku po těchto lidech? To vážně netuším!

10. že nejčastější otázkou, kterou budu dostávat, bude: A když hraje Česko proti Švýcarsku, komu fandíte?

No dobře, je to asi druhá nejčastější hned po: “Plánujete ve Švýcarsku zůstat napořád?”. Nicméně četnost této otázky se zvyšuje například teď při probíhajícím Mistrovství světa v hokeji. A naše odpověď? Fandíme dobrému hokeji (fotbalu, tenisu…doplňte dle libosti 😉 )

A jak poznamenal život ve Švýcarsku (potažmo jinde v zahraničí) vás?

Máte chuť přečíst si další články ze života ve Švýcarsku? Tady jsou:

Pokud nechcete přijít o nejnovější příspěvky na mém blogu, staňte se jeho pravidelným čtenářem a zaregistrujte se v pravém horním rohu této stránky. Děkuji. Nezapomeňte mě také sledovat přes Facebook, Pinterest,a Instagram.

A samozřejmě se těším na všechny vaše komentáře!

Alimentarium ve Vevey: návštěva prvního food-muzea na světě
Naše čokoládové zážitky

Podobné články

5 komentářů. Nechte nové

  • Ahoj Hanko,
    tenhle článek jsem si s chutí přečetla a musím odsouhlasit spoustu bodů. Sice teda žiju trošku jinde, ale ve spoustě věcí to mám stejně. Třeba bod č.6 koncovka -ová. Taky mě to vadí, když čtu třeba Sharon Stoneová. 😀 Jinak o knedlíky jsem se v Dubaji pokusila jen jednou, ale jinak řízky s bramborovou kaší nebo čočka s uzeným a kyselou okurkou u nás jedou celkem často.:) A poznávání nových lidí je taky vtipný – jak podle nějakýho checklistu: 1. Odkud jste, 2. Jak už jste tu dlouho, 3. Jak dlouho tu ještě chcete zůstat…. Všichni se ptají úplně stejně a stejně tak se ptám já, když potkám v Dubaji někoho novýho.
    Měj se hezky, zdravím do Švýcarska! 🙂
    Jindra

    Odpovědět
  • Jan Kejr
    13.5.2019 14:42

    My jsme přečetli eBook rychlostí blesku a můžu potvrdit spoustu užitečných informací, které se nikde jinde nenajdou. Jezdíme do Švýcarska pravidelně, sice jen jako turisti, ale o to víc si to užíváme. Doma na to vzpomínáme při čtení Vašeho blogu a tiše závidíme. Ještě bych se chtěl zeptat, jak by to fungovalo a co se musí, když by se potomek rozhodl ve Švýcarsku studovat? Třeba jako námět na eBook 2. Hezký den

    Odpovědět
    • Moc děkuju za pochvalu ebooku, moc potěšila 🙂
      Jinak švýcarský vzdělávací systém je kapitola sama pro sebe – funguje to tady úplně jinak, než v Česku. Je více zaměřeno do praxe. Třeba se eBooku2 dopracuju 🙂

      Odpovědět
  • Moc děkuji za tento článek. Nás přesun čeká za pár týdnů a doufám, že některé z bodů o kterých píšete se stanou (řízení auta, němčina, vesnice). Knedlíky vařím i tady ve Francii a to z hladké mouky docela často. Dokonce jsem to učila i další české maminky. S tím poznáváním nových lidí je to fakt náročné, tady mi to trochu ulehčilo to, že žijeme v kosmopolitním městě, kde každé druhé dítě je cizinec, tak se to bere trochu jinak. Jsem zvedavá, jaké to bude na té vesnici, kde děti nebudu vyzvedávat ze školky a tím pádem potkávat jejich kamarády a jejich rodiče. Přeji Vám pěkný den a snad se někdy potkáme i osobně. 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fill out this field
Fill out this field
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu