Jak jsem po 11 letech konečně sama oslavila svoje narozeniny

Možná se divíte, jak můžu mít radost z toho, že jsem narozeniny oslavila sama. Ale na následujících pár řádcích se vám pokusím vysvětlit, proč tomu tak je. Před 11 lety jsem čekala naše první dítě. Termín porodu byl stanoven na 21. srpna. Ale jak to už u prvorozených dětí bývá, i to naše se rozhodlo nás trošinku napínat a přijít na svět o pár dní později než v plánovaném termínu. A jako datum svého narození si náš syn vybral 25. srpna – tedy moje narozeniny. Krásná hříčka osudu, nad kterou se každý pozastaví a já z toho mám vždycky ohromnou radost, když to říkám a dmu se pýchou, že se “nám” to takto vyvedlo. Ale od té doby už své narozeniny nikdy neslavím sama.

S naším stěhováním do Švýcarska se slavení mých narozenin upozadilo o to víc, že přišlo na řadu pořádání dětských oslav. Jako svobodná a bezdětná jsem se kdysi dávno zařekla, že takovéto věci u nás nikdy nebudu provozovat, protože MY (tedy můj muž i já) jsme byli zvyklí narozeniny slavit v kruhu rodiny a takovéto “vymoženosti moderní doby” já do výchovy našich budoucích dětí tahat nebudu. Hm…nikdy neříkej nikdy, že…

Vzhledem k tomu, že ve Švýcarsku jsou dětské narozeninové oslavy běžné, ani já jsem se tedy jejich pořádání nevyhnula – chceme se přeci integrovat a nechceme naše děti vytrhnout z kolektivu jen tím, že jsem si kdysi něco v duchu slíbila. A tak jsem každý rok 25. srpna, místo abych si užívala toho slastného pocitu, že mám narozeniny a nic nemusím (ironie), jsem od rána kmitala, abych stihla nachystat všechno potřebné, než se u nás zjeví banda +- osmi dětí a budou chtít zhruba na 3 hodiny zabavit. Upéct dort, nachystat výzdobu, naplánovat aktivity, schovat cokoli, co by se mohlo rozbít…a pak zase všechno uklidit, posbírat hromady balícího papíru, vysát milion drobků z dortu, vytřít rozlité pití…večer už jsem pak byla zralá jen hodit nohy na stůl a nalít si flašku sklenku vína.

Jako nechápejte mě špatně – já jsem to všechno pro našeho Dominika dělala ráda. Navíc si myslím, že organizování mám v krvi a fakt mi nedělá problém takovou oslavu připravit. Jenže mi prostě někdy vrtalo v hlavě (jakkoli sobecky a sebestředně to může vyznít): “A co já? Já si nějakou oslavu nezasloužím?”

Loni už se začalo blýskat na lepší časy, když naše narozeniny vyšly na neděli (tudíž se oslava konala až v pondělí) a já jsem zjistila, že ten, kdo má narozeniny, má zdarma plavbu lodí po Thunském jezeře, navíc v první třídě. A tak jsme strávili krásné odpoledne na lodi a pak ve Spiezu.

Letos už náš Dominik vcelku rozumně usoudil, že oslavy jsou pro malé děti a beztak by ji pořádně nebylo kdy naplánovat, když školní rozvrh je pěkně nabitý a pak mají všichni jeho kamarádi nějaký trénink…no prostě že letos budu mít jedinečnou možnost utrhnout si z našich narozenin taky kousek pro sebe. Tím spíš, že už i naše malá je ve školce. Tudíž jsem využila tohoto luxusu, že mám čas sama pro sebe a můžu oslavit své narozeniny sama se sebou! Jupí!

A tak jsem se ráno vypravila do Bernu. Miluju toto město od té doby, co jsme sem poprvé vkročili a já mohla nasát jeho úžasnou atmosféru. Vychutnala jsem si kávu na Münsterplatform a prozkoumala jsem mně dosud neznámá zákoutí. Domů jsem se pak vrátila nabitá neskutečnou energií a pocitem, že jsem si svoje narozeniny po 11 letech krásně užila 🙂 A pak jsme mohli slavit spolu s Dominikem pohodovou rodinnou večeří (kterou jsem naštěstí nemusela vařit já 😉 ).

Turistika s dětmi: z Grütschalp na Allmendhubel
6 míst a akcí, které můžete navštívit v Langenthalu

Podobné články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu