Když jsem si naposledy stěžovala, že mi v Appenzellu vypadával internet, pár lidí mi psalo, že si mám změnit operátora. Jenže tady, v Kientalu, by mi nepomohl ani ten nejlepší z nich. Tady prostě signál není. A právě tahle odlehlost dělá z Kientalu opravdový klenot Berner Oberland.
V práci jsme se s kolegyní shodly, že vůbec nechápeme, koho mohlo napadnout tady kdysi stavět domy a žít tady. A co víc, na konci 19. století budovat hotely. Ale nebýt toho, že místní podnikatel tehdy dokonce nechal na vlastní náklady postavit silnici, nebyla by tu nejstrmější trasa PostAuto ve Švýcarsku. Dnes po ní vede tematická stezka PostAuto-Erlebnisweg, která vypráví příběhy typických žlutých autobusů, místních legend i síly zdejší přírody.
Kiental – jak se tam dostat
Jak už název napovídá, na tento výlet využijeme PostAuto – ikonický žlutý autobus. Výchozím uzlem je vesnička Reichenbach im Kandertal. Sem se dostanete pohodlně vlakem nebo autem – za vlakovým nádražím směrem na Frutigen je placené parkoviště P+R.
Odtud pak jede Postauto linky č. 220. Ta je v provozu denně od 24. května do 19. října 2025.
Spoje nejezdí tak často, takže doporučuji dobré plánování (a kontrolu v aplikaci SBB). Na zastávce u nádraží uvidíte několik autobusů – ale nebojte, řidiči vás sami roztřídí podle cíle cesty. Velký žlutý autobus jede jen do Kiental, dva menší mikrobusy pokračují až na Griesalp. Tam potřebujete. Jízdné se platí se přímo u řidiče – Twintem nebo hotově – ale pokud chcete být připraveni, kupte si jízdenku dopředu přes aplikaci SBB a jen ukážete QR kód. Jízdné z Reichenbach do Griesalp stojí 11,90 CHF s Halb-Tax. Pokud byste chtěli autem přijet až do Kientalu a jet na Griesalp odsud, budete muset platit jen hotově (není tady internetový signál). Ne, a není to tím, že bych měla špatného operátora, ale prostě tak nám to řekl pan řidič v autobuse.
Nejstrmější trasa PostAuto
Cesta z Reichenbachu na Griesalp trvá přes 40 minut. Ale je to cesta opravdu zážitková! Od jezera Tschingelsee (k tomu se dostanu níže) začíná nejstrmější trasa PostAuto ve Švýcarsku – s maximálním stoupáním 28 %. Silnice je úzká, klikatá a pořádně adrenalinová, ale řidiči jsou mistři, to klobouk dolů. Dokonce při vybírání zatáček a výstražného typického troubení «Tü-ta-ta» ještě zvládají upozorňovat na zajímavosti po trase, jako je vodopád Pochtenfall nebo vypráví legendu o čarodějnici a ďáblu u Hexenkessel. Pokud vám kvůli švýcarskému dialektu uteče pár detailů, nezoufejte – po cestě, kterou půjdete, jsou informační tabule s popisky o všech zajímavostech, včetně právě této legendy.
Mimochodem silnici z Tschingelu na Griesalp nechal na vlastní náklady postavit Christian Bettschen v roce 1898.
PostAuto-Erlebnisweg
Tématická trasa Postauto-Erlebnisweg byla otevřená v roce 2018. Na přibližně dvouhodinové cestě dolů do Kientalu vás čeká 13 zastavení, která vyprávějí příběh krajiny, čtyř živlů i samotného žlutého autobusu, který po této strmé horské silnici jezdí už více než sto let. Dříve to samozřejmě byly poštovní dostavníky tažené koňmi.
Griesalp
Výchozím bodem je zastávka Griesalp, Kurhaus. Tato horská terasa je obklopená impozantními vrcholy masivu Blüemlisalp, který je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Na začátku 20. století tady na přání britských turistů byly vybudován „Grand Hotel Griesalp“ a místo bylo známé pro své venkovní kluziště a curlingovou dráhu. Odsud vybíhá nesčetně dalších horských tras, jak je vidět z rozcestníku na fotce níže. Trasa PostAuto-Erlebnisweg je (jak jinak: ) ) značena ukazatelem s malým žlutým autobusem.
Výhled na Tschingelsee
Jednou z prvních zastávek na trase (je to třetí stanoviště) je jedno z nejfotogeničtějších míst trasy – výhled na údolní jezero, které vzniklo po sesuvu půdy v roce 1972. Infotabule vysvětluje, jak se krajina mění vlivem ústupu ledovců a jak se z jezera postupně stává mokřad.
Vodopád Pochtenfall
Celou horní část trasy vás bude provázet burácivý rachot vody. Potok Gamchibach si razí cestu skalní stěnami a tvoří tady zajímavé útvary. Na pouhém půlkilometru překonává výškový rozdíl přes 200 metrů. Podle tabule, která tu stojí, má Gamchibach v nejsušším měsíci únoru průměrný průtok jen 150 l/s, zatímco v červnu, během tání, dosahuje až 4 600 l/s. A při silných bouřkách se množství vody může krátkodobě zvýšit až na 25 000 l/s. Stačí krátká odbočka po značeném chodníku (asi dvě minuty od hlavní cesty – přes kovový můstek), abyste se dostali přímo k vyhlídce na vodopád.
A jak nám říkal pan řidič v autobuse, nepleťte si tento vodopád Pochtenfall se stejnojmenným vodopádem v údolí Suldtal u Aeschiried (najdete ho na trase Alpiner Bänli-Rundweg).
Hexenkessel
Jedno z nejzajímavějších zastavení celé trasy – a taky jedno z těch, kde se vám bude hodit trocha fantazie. Podle staré místní pověsti totiž právě tady, u tohoto divokého kotle s burácející vodou, stával kdysi dům čarodějnice. Každý, kdo chtěl kolem projít, jí musel zaplatit Weggeld – mýtné za průchod. Kdo nezaplatil, toho prý čekla kletba.
Jednoho dne se prý u ní objevil posel samotného ďábla, aby vybral její úspory. Čarodějnice, právě zaměstnaná mícháním svého lektvaru, si ho však všimla, poznala jeho úmysly – a v hněvu ho utopila v kotli s vařícím nápojem. Když se to ďábel dozvěděl, rozzuřil se, trhnul kotlem a s obrovským výbuchem zničil celý dům. Po čarodějnici nezůstalo nic – jen hluboký kráter, kterému se dodnes říká Hexenkessel, čarodějnický kotel. No a tady malá dřevěná soška čarodějnice nedaleko můstku – najdete ji na fotce?
Mimochodem: v okolí Kientalu najdete další místa, která jsou propojeny různými pověstmi. Víc informací se dozvíte v místním turistickém centru.
Tschingelsee
Jezero Tschingelsee nevzniklo přirozeně, ale po dramatické události. V noci z 18. na 19. července 1972 se po silném lijáku a krupobití došlo z sesuvu půdy z vrcholu Ärmighorn. Obrovské množství kamene a bahna zatarasily spodní část údolí Tschingelalp. Potoky z hor se během několika hodin nahromadily za šest metrů vysokou bariérou a vytvořily jezero dlouhé téměř 800 metrů.
Tschingelsee se stalo doslova dítětem katastrofy, ale zároveň přineslo do údolí nový život. V jeho okolí se rychle usídlily vzácné rostliny a ptáci, a oblast byla v roce 1987 vyhlášena přírodní rezervací. Dnes je jezero domovem typické alpské flóry a malých tůní, které se mění podle sezóny – někdy je hladina vyšší, jindy se voda ztrácí mezi kameny a písečnými lavicemi.
Zajímavé je, že Tschingelsee se stále proměňuje. S ústupem ledovce Gamchi přináší potok do údolí čím dál víc štěrku, takže se jezero postupně zanáší a zmenšuje. Po prudkých bouřkách nebo tání sněhu se však na chvíli znovu rozlije do původní velikosti.
V blízkosti jezera by mělo být i ohniště, ale bohužel se tam tyčila výstražná cedule, že je tento úsek trasy kvůli sesuvu půdy uzavřený. Ale ani „objížďka“ (kousek po asfaltové cestě) také nebyla se svými výhledy k zahození.
Zur Alpruhe
Hned za hostincem Zur Alpruhe se trasa opět napojovala
Podél potoka Chiene
Myslela jsem, že tento úsek cesty bude relativně „nudný“, ale opak byl pravdou. Cesta vedla podél potoka, částečně i lesem, po kraji pastvin a také jsem jednou musela přebrodit potok (viz foto výše – opravdu nevím, jak to tady vypadá, když je hodně vody).
Pak už se přede mnou otevřelo široké horské údolí. Na předposlední zastávce s názvem „Zwei Giganten im Blick“, se před vámi objeví dvojice legendárních vrcholů: Niesen a Blüemlisalp. Niesen, přezdívaný „švýcarská pyramida“, se tyčí do výšky 2 362 metrů a svým dokonalým trojúhelníkovým tvarem dominuje celému údolí až po Thunské jezero. Naproti němu se tyčí majestátní Blüemlisalp (3 661 m n. m.), součást světového dědictví UNESCO Jungfrau-Aletsch. Na zastávce PostAuto v Kientalu stačí nasednout zpět na linku č. 220, která vás během necelé půlhodiny odveze zpátky do Reichenbachu.
Shrnutí
- Oficiálně má PostAuto-Erlebnisweg Griesalp–Kiental délku 7,3 km, ale podle mých chytrých hodinek jsem ušla o kilometr víc.
- Na rozcestníku na Griesalpu se uvádí doba chůze 2 hodiny a 10 minut, což odpovídá svižnému tempu bez delších zastávek.
- Pokud se ale po cestě zastavíte u jednotlivých panelů, uděláte si piknik, nebo se rozhodnete posedět na terase některé z horských restaurací, počítejte s delším časem. Já jsem šla poměrně svižně, měla jsem hodně zastávek na focení – a celkem mi trasa zabrala tři hodiny.
- Určitě si předem zkontrolujte jízdní řád PostAuto. Spoje z Kientalu do Reichenbachu nejezdí příliš často, takže se vyplatí mít trochu časovou rezervu – obzvlášť pokud cestujete s dětmi nebo vás po cestě zláká káva s výhledem na hory.
- Co se týká subjektivního hodnocení trasy, tak mi opravdu přišla zajímavá – už povídáním pana řidiče po cestě PostAuto, spoustou dalších informací na trase a také informační tabule v podobě autobusových zastávek mi přišly roztomilé 🙂
- Tady jsem našla trasu.
