Myslím, že už jsem ve věku, kdy si tento povzdech můžu dovolit. A taky můžu potvrdit rčení, že nejhorší je srážka s blbcem.
Nedávno jsem byla v drogerii nakupovat a jak už to v současných prodejnách bývá, dvě uličky obvykle ústí k jedné pokladně. V čase mého nakupování byla v provozu pouze jedna na celý obchod plný lidí. Nutno podotknout, že za dobu, co jsem nakupovala, se u ní vytvořila celkem slušná fronta. A právě k ní jsem s nákupem v jedné a s kočárkem ve druhé ruce zamířila. V tom samém okamžiku se z vedlejší uličky vynořil mladý pár – tipovala jsem něco mezi 15ti a 17ti lety. Snažila jsem se s kočárkem dostat před ně, ale byli rychlejší. Mladík v kšiltovce, vytahané mikině a kalhotách se sedem někde u kolen se na mě divně zašklebil a začal povídat své slečně něco ve stylu: „No jo, matky! Si myslej, ze kdyz maj kočárek, tak se procpou všude! Jako jsou úplně trapný!“ Nad jeho monologem jsem se jen pousmála, což ho vyprovokovalo k ještě většímu slovnímu průjmu, který chrlil na svou milou a který se nesl v podobném duchu. Tentokrát se mi podřrilo zachovat kamennou tvář a myslela jsem si svoje: „nojo chlapče, chtěla bych tě vidět tak za patnáct let – možná z tebe bude usedlý taťka, který bude shánět plíny a na svoje někdejší blbé názory si ani nevzpomeneš…“
Fronta postupovala pomalu, lidé za mnou už začínali remcat, proč proboha neotevřou druhou pokladnu. Jejich přání bylo vyslyšeno a přiběhla další pokladní. Využila jsem toho, šikovně k ní vmanévrovala a byla hned na řade. Zaplatila jsem svůj nákup, otočila jsem se směrem k mladému páru, nasadila jsem vítězoslavný úsměv a líbezně pronesla své „Nashledanou“. Mladíkovi v kšiltovce spadla čelist, ale za chvíli se vzpamatoval a asi za mnou utrousil pár nelichotivých poznámek. Ty už jsem ale neslyšela, protože jsem s krásným pocitem zadostiučinění a bradou hrdě vztyčenou odkráčela ven z obchodu.
