Na první mateřské dovolené jsem jako každá splašená prvorodička hladala odpovědi týkající se miminek na internetu. Často jsem byla strýčkem Googlem odkázána nejen na seriózní weby, ale i na miliony diskusí. Nestačila jsem se divit, kolik žen bylo odbornic na to či ono téma. Nechápala jsem, co je na tom baví – svěřovat se i s docela intimními záležitostmi a zkušenostmi úplně neznámým lidem. Co je nutí zas a znova v diskusi pokračovat a být takřka neustále on-line? To nemají nic jiného na práci? Některé přezdívky se v příspěvcích objevovaly tak často, až jsem si říkala, že jsou jejich pisatelky na internetu závislé. To mě přivedlo k otázce: může se vcelku rozumná a racionálně uvažující žena stát závislou na internetových diskusích?
Může, a to velmi rychle! Nevěřila jsem až do doby, než jsem se do jedné diskuse přihlásila (ne, kupodivu se netýkala správného počtu pokakných plen). A najednou jsem se ocitla v pasti. Jak je to možné? Přišla jsem na to, že je nejspíš přirozenou ženskou vlastností, a to zvědavostí. Je to proste: jsem zvědavá, jestli někdo zareagoval na můj příspěvek; jsem zvědavá, jaký názor mají ostatní; jsem zvědavá, proč se mnou (ne)souhlasí; jsem zvědavá, kdo mi odepisuje…a tak to jde dál a dál.
Jednoho dne jsem si naštěstí uvědomila, že u počítače sedím vážně dost často. Rozhodla jsem se omezit své návštěvy na diskusních fórech na přesně vymezený čas a dobu, nejlépe večer, když děti spí a manžel kouká na televizi.
Když se vám podaří takhle svou závislost ukočírovat, může to mít i určité výhody. Nebude vaše drahá polovička ráda, že se s vámi nemusí hádat o ovladač právě ve chvíli, kdy v televizi běží nějaké superdůležité sportovní klání? No není tohle jeden střípek z mozaiky pravidel pro spokojené manželství?;)
PS: hlavně si to pak ale nepokazte větou: „Ale kámošky z webu říkaly…“
