Na výstavě “Večerníček slaví 50 let”

Když už jsme byli na pár dní v Praze, nechali jsme se zlákat mediální masáží dětského kanálu Déčko, a s kamarádkou a dětmi vyrazili na výstavu “Večerníček slaví 50 let”, kterou připravila Česká televize.
Podoba Večerníčku od Radka Pilaře

Už při výstupu z metra na Malostranské jsem měla chuť se otočit a vrátit se domů, jelikož jsem málem padla do mdlob při pohledu dlouhou frontu. Ta se kroutila od Valdštejnské jízdárny a slibovala, že si v ní pěkně postojíme. Z předpokládaného – jak se později ukázalo velmi optimistického – odhadu maximálně třiceti minut se nakonec stala víc jak hodina čekání na vstupenku. A to byl všední den – jak asi dlouhá musí být fronta o víkendu?! Naštěstí bylo vcelku příjemné počasí – nedokážu si představit, že by byly tropické vedra jako týden předtím.
Když jsme se konečně posunuli aspoň do vestibulu Valdštejnské jízdárny, zjistili jsme, kde je asi zádrhel čekání: fungovala totiž jen jedna pokladna! Navíc ruch zde byl tak velký, že říct si o vstupné v požadované podobě (dva dospělí, dítě nad 6 let a dvě děti do šesti let) vyžadovalo několikeré opakování, než paní pokladní uslyšela, co že to vlastně chceme.
Vstupem dovnitř jsme se dostali do kouzelného světa večerníčků a na útrapy čekání dočista zapomněli. Člověk nevěděl, kam se dívat dřív. Hlavní prioritou tedy bylo spíš sledovat ratolesti, které měly tendenci rozprchnout se každý na jinou stranu ke svému animovanému oblíbenci. A že jich tady bylo požehnaně! Děti si mohly vyzkoušet hýbat s loutkami Spejbla a Hurvínka, obléct se do kostýmu Křemílka, vlézt do klobouku kouzelníka Pokustóna, schovat se do boudy Maxipsa Fíka, anebo zatelefonovat si utrženým sluchátkem Macha a Šebestové.
Co mě vcelku pobavilo, byly nadšené výkřiky rodičů (ano, Večerníček provázel i jejich dětství  a kouzlo nostalgie je mocné) a pak jejich leckdy skoro hysterické pokyny typu: “Postav se sem! Počkej, nehýbej se, ať si tě můžu vyfotit!”

Na druhou stranu mě na první části výstavy docela mrzelo zbytečné množství piktogramů s nápisem “Nesahat” a přísné pohledy všudypřítomných pánů a dam z ostrahy, které dodržování těchto zákazů pečlivě hlídali. Takže interaktivní výstava zase tak interaktivní nebyla. Ale možná děti to tak nevnímaly, kdo ví. Je pravda, že je prosklené vitríny s loutkami Žížaláků nebo Jáji a Páji zase tak moc nezajímaly.

 
Chvilku odpočinku (jak pro děti, ale hlavně pro rodiče), nabídla projekce večerníčků  na konci výstavního sálu. Všichni tak nabrali síly, aby vyšlápli pár schodů do patra a mohli obdivovat interiér Trautenberkovy chalupy a Krakonošovu zahrádku. A pokud jim síly vydržely, mohli vyrazit na druhou část výstavy, která se koná v  Muzeu Kampa.

Dle mého názoru tato část výstavy není pro děti tak zajímavá jako ta první. Tvoří ji vesměs panely, které návštěvníkům přibližují informace o tvůrcích Večerníčků a o tom, jak animovaný seriál výtvarně vzniká. Děti si pak aspoň mohly vytvořit Večerníčkovu čepici a vyfotit se s ní na typicky modrém pozadí, které znají z obrazovky.
Ukázka návrhu příběhů o Krtkovi
 
Pokud bych tedy měla shrnout naše dojmy, tak celkově se nám výstava líbila a doporučuji ji. Avšak s jedním tipem na závěr: pokud se chcete vyhnout čekání ve frontě, navštivte nejdřív Muzeum Kampa, a potom s platnou vstupenkou a bez čekání přejděte do Valdštejnské jízdárny!
Na výstavě “Večerníček slaví 50 let”
Výlet s MuKi Deutsch – Mooraculum Sörenberg

Podobné články

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Prosím, vyplňte toto pole.
Prosím, vyplňte toto pole.
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu