V předvánočním shonu bohužel není moc času na tvůrčí invenci, tedy ani na psaní příspěvků do blogu. Proto se s Vámi ráda podělím o jeden starší článek, který jsem napsala pro odborný magazín HR forum. Myslím, že dané téma je i po necelých třech letech stále aktuální:
„práce s absolventy“, „řízení talentů“, „integrace maminek vracejících se
po rodičovské dovolené“, se mi zdá, jako by se poněkud pozapomínalo na ten
zbytek populace, který ve firmách existuje. Kdo jsou tito zaměstnanci, kteří
nemají to „štěstí“, že nepatří ani do jedné z uvedených skupin, ale ve
firmě také pracují a svou měrou přispívají k dosahování jejích cílů?
poslední, aby do společnosti přilákali mladé absolventy, kteří nebudou stát
mnoho, ale mohou přinést „svěží vítr“. Zaměřují se i na vymýšlení skvělých (a
ne zrovna levných) programů pro rozvoj kompetencí talentů (aby neměli chuť
utíkat ke konkurenci), ale také k integraci rodičů vracejících se
z rodičovské dovolené (což je velmi chvályhodné a sama to jako žena na
mateřské dovolené kvituji). Rovněž se snaží „zaháčkovat“ své manažery různými
dlouhodobými motivačními benefity, aby se jednoho dne nesbalili a neodnesli si
své know-how jinam. Chápu, že tyto skupiny firemní populace jsou důležité a
rozhodně má cenu se jim věnovat. Ale znovu se ptám: co ostatní zaměstnanci? Kdo
jsou?
firmy. Možná nejsou až tak vidět, jelikož jsou na pozicích spíše
administrativního a rutinního charakteru, avšak mohou to být i průměrní
projektoví manažeři nebo průměrní ředitelé poboček. Dělají svou práci relativně
dlouho, proto ji znají a leckdy ji mají i rádi, a jejich ambice nejsou až tak velké.
Ale i tito lidé mohou být „specifičtí“, i když nejsou zrovna „viditelní“. Díky
svému know-how a zkušenostem jsou totiž pro firmu velmi cenní.
ve firmě pracuje už spoustu let, jeho práce jej až na výjimky baví a ve firmě
je spokojený. Je loajální: nejen proto, že mu dává celkem slušnou mzdu a řadu
benefitů k tomu. Manažer je s Františkem spokojený, neboť podává
standardní výkony bez výrazných výkyvů. Považuje jej za „pilíř“ týmu, který
sice dělá méně atraktivní práci, ale je to „dotahovač“; také si cení jeho
odbornosti. Jednoho dne se na pravidelné poradě hovoří o tom, že do týmu přijde
čerstvý absolvent Pepík, kterého dostane František na starost, aby jej zasvětil
do tajů chodu oddělení. Také se všichni dozví, že kolega Tonda byl vybrán do
programu pro rozvoj talentů – bude tudíž kvůli různým školením často mimo
kancelář. Navíc se po rodičovské dovolené vrací kolegyně Maruška, která bude
mít po nějaký čas flexibilní pracovní dobu. Bude jí umožněno, aby do práce
chodila jen na pár hodin denně, a to i nepravidelně. Může se tedy stát, že
nebude k zastižení, když ji bude František potřebovat. A kolega Honza byl
povýšen a bude dělat manažera vedlejšímu oddělení.
zaměstnancem začne něco dít. V lepším případě pro něj bude daná situace motivující:
vedle mladého absolventa pookřeje a bude jej těšit, že může lety nabyté know-how
předávat dál. Nabudí jej také to, že i řadový zaměstnanec může být vybrán mezi
talenty. Pozitivně může zafungovat i to, že ve firmě funguje zdravý kariérní
růst: když se bude snažit, může být v budoucnu povýšen.
mu poběží pochybnosti a budou se vynořovat otázky typu: „Co tady vlastně dělám?
Pracuji tu x let, podávám slušný výkon, dělám práci za své juniorštější,
talentovanější nebo rodinou vytížené kolegy, ale nikdo si toho nevšímá! Všichni
jsou na školeních, mě nikam nepošlou, jak je rok dlouhý, protože nejsou peníze.
Ale já tady musím školit mladého a co z toho mám? Bonusy beztak dostane
ten talent, aby ho tu udrželi…“
Obě vyústění jsou svým způsobem extrémní… ovšem co udělat, aby nenastala
druhá situace? Klíčovými slovy jsou v tomto případě komunikace a motivace. A to nejen na úrovni společnosti, ale také
na úrovni oddělení, od liniových manažerů. Firma by měla mít se zaměstnanci komunikovat
otevřeně, nevyzdvihovat jen „specifické“ populace, ale vzít v úvahu to, že
pro ni pracují i „standardní“ zaměstnanci, kterým je také třeba věnovat
pozornost. Mnozí možná namítnou, že v době krize nejsou finance na to, aby
si firma mohla dovolit rozsáhlé programy benefitů pro všechny. Motivace však nespočívá
jen v nich. A jsme zpět u komunikace. Manažera přece nic nestojí, aby Františka
pochválil za to, že jde Pepíkovi příkladem nebo že zaskočí Marušku. V české
kotlině bohužel ještě není zvykem využívat tohoto motivačního nástroje. Nebo se
mýlím? A jak je to u vás? Co děláte pro „své“ Františky?
