O dovolené v Turecku, záchvatech úzkosti a prázdninovém čtení

Po strašně dlouhé době jsem odjížděla na dovolenou s vědomím, že o ní nenapíšu na blog ani čárku. Koho by taky zajímalo, že jsme vyrazili na dovolenou do Turecka s velmi prostou ambicí. Nedělat vůbec nic. Nevytáhnout paty z hotelu. Žádné výlety, plánování, organizování, poznávání, extra zážitky, prostě vůbec nic. Jen se pohybovat na trajektorii pokoj – bazén – restaurace – pláž – bar (v libovolném pořadí). Ani svůj foťák jsem si s sebou nebrala, a to už je co říct.

Není divu, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se s tímto stavem věcí srovnala – já, která jsem zvyklá pořád něco plánovat a organizovat a hlavně: psát o tom na blog.

Je pravda, že mi trvalo asi tři dny, než jsem se dostala do “klidu” a nemusela přemýšlet na tím, co a jak vyfotit a jak to popsat, aby se to dobře vyjímalo na blogu, která fotka bude pasovat do feedu na Instagramu a která bude vhodná na Pinterest. Během těchto tří dní mě také několikrát během dne (a i během hodiny) přepadaly zvláštní stavy. Jako by mi někdo šlápl na hrudník. Bolelo to, a zároveň jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout a že se udusím. Zaskočilo mě to.

Samozřejmě jsem hned googlila, co by to asi mohlo být. A dopátrala jsem se toho, že by se mohlo jednat o záchvaty úzkosti. Také jsem se dozvěděla, že že mezi nejčastější příčiny a spouštěče úzkosti patří zejména život ve shonu a neustálém stresu. Že zmíněné příznaky jsou reakce těla na psychické přetížení, kdy tělo vysílá jasnou zprávu – zastav se.

Pak jsem si vzpomněla, kdy se mi to stalo poprvé. Není to tak dávno, ani ne před měsícem. Vzpomínáte, jak jsem si ve svém článku na blogu postěžovala, že ze mě nikdy nebude úspěšná travel blogerka? Tak si představte, že někdo ho vzal jako bernou minci k tomu, že se rozhodl se mnou nenavázat spolupráci! Tehdy mě to docela semlelo (i když jsem přemýšlela, jestli jsem kráva já, že jsem tento článek vypustila do světa, anebo ta na druhé straně, že nepochopila českou sebeironii). Ono se toho v tu dobu nabalilo víc, ale tohle byla možná ta příslovečná poslední kapka. Myslela jsem, že se z toho vyběhám, ale ne. Při běhání jsem se vybrečela, ale ani to nepomohlo. Když jsem pak seděla na balkóně, najednou přišel tento zvláštní stav. Tíha na hrudi a jakoby dušení. Trvalo to několik desítek sekund. Nikomu jsem nic neřekla, zapila jsem ten šok sklenkou vína a byl klid. Až do začátku dovolené.

Po oněch třech dnech dovolené jsem to nevydržela a se svými stavy jsem se jednoho večera svěřila manželovi. Protože komu taky jinému? (Mám totiž štěstí, že mám chlapa, který mé pseudoprobémy nevytrubuje chlapům v hospodě). Společně jsme přišli na to, kde asi může být jádro pudla. Nejspíš v tom, že jsem se na blogování až moc upnula. Možná až nezdravě. A že si sama na sebe vytvářím velký tlak. Že opravdu potřebuju vypnout, anebo se soustředit na něco jiného (ale nesmím se na to taky tak upnout, že jo). Je to zvláštní, ale tato forma naší “společné psychoterapie” mi hodně pomohla. Říct věci nahlas, nazvat je pravými jmény a zamyslet se, co s tím.

Potom už jsem se v relativním klidu mohla začíst do knížky, kterou jsem si vybrala jako “čtení na dovolenou”. Tip na ni jsem našla u mé spolužačky Jany. Jana má na blogu (mimo jiné) velmi dobré knižní recenze a už loni jsem díky ní objevila švédské autorské duo píšící pod pseudonymem Lars Kepler. První tři díly ze série detektivek se sympatickým hlavním hrdinou Joonou Linou jsem zhltla během týdne doslova na posezení.

Pravda, teď přečtený Medvědín a jeho pokračování My proti vám jsou sice skvělé knihy, ale “lehké čtení na dovolenou” to není. K jejich čtení mě nalákalo zejména hokejové prostředí, ve kterém se příběh a jeho pokračování odehrávají. Protože, jak všichni dobře víte, máme k hokeji dost blízko. Samozřejmě příběh není jen o hokeji, ale i o osudech lidí. Ale veselé příběhy to zrovna nejsou. Zvlášť druhý díl byl hodně dojemný a smutný, až se mi kolikrát chtělo brečet a ptala jsem se, proč tam toho smutku musí být pořád tolik, to nemůže jednou skončit? Ale je to důkaz, že kniha je napsaná opravdu dobře, když vzbuzuje tolik emocí.

No vidíte, a jak jsem myslela, že o dovolené nenapíšu ani čárku, tak tady zase mám celý článek 😀 Ale beru ho jako další část psychoterapie a taky abyste viděli, že nejsem jen stroj sekající průvodcovské články jako Baťa cvičky 😉

Cestovani do Svycarska
Cestování do Švýcarska: odpovědi na 15 nejčastějších otázek
Vlajky, brunche a ohňostroje. Tak se slaví státní svátek ve Švýcarsku

Podobné články

1 komentář. Nechte nové

  • Moc krásný a hluboký článek. A velký klobouk dolů nejen zato, že jsi to dokázala přiznat sama sobě, ale hlavně že jsi o tom dokázala napsat. Fakt výborné a hodné dalšího zamyšlení. Palec nahoru!!! 🙂

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fill out this field
Fill out this field
Zadejte prosím platnou emailovou adresu.

Menu