Ostrov sv. Petra (St. Petersinsel) na Bielském jezeře

Když manžel naplánoval výlet k Bielskému jezeru, čekala jsem nenáročnou procházku z městečka Erlach na Ostrov sv. Petra. Možná si říkáte, co je to za nesmysl, jít “na procházku na ostrov”? Vysvětlení je vcelku jednoduché: ostrov je totiž už od druhé poloviny 19. století spojen s pevninou uměle vybudovaným ostrohem, je to tedy poloostrov, ale to na jeho názvu nic nezměnilo.

Takže jsem se těšila, že si budu užívat opět skoro letního počasí, kochat se výhledy na čluny, plachetnice a parníky brázdící Bielské jezero, ale realita se zpočátku s mými představami hodně míjela…

Tak kde začít? Ač je stezka na ostrov oficiálně vedená jako turistická trasa vhodná pro osoby na invalidním vozíku, tak zejména v první polovině má pěšina mírný sklon do tvaru střechy a je docela náročné po ní manévrovat i s golfkami, natož pak s vozíkem.

Očekávané výhledy taky nic moc – pokud tedy nejste botanik a nelibujete si v pohledech na třímetrové rákosí. Zpestření tvořila krátká stezka mokřinami po dřevěných lávkách na “vyhlídku” – ze které toho přes samé rákosí taky moc neuvidíte (no dobrá, někdo, kdo není takový prcek jako já, asi jo). Zachmuřené počasí tomu taky moc nepřidalo.

Lepší výhled na vzdálené břehy jezera si lze užít z malé rozhledny (odbočku na ni lze ale snadno minout, protože není nijak značená). My jsme na ni narazili jen proto, že se odněkud zleva ozývaly hlasy a nám zvědavost nedala, a šli jsme se tam podívat.

Druhá poloviny stezky k bývalému klášteru, který byl na ostrově vybudován okolo roku 1127 (nyní hotel s restaurací), vedla přes les. Tady je na místě přiznat, že jsme na konec ostrova k hotelu ani nedošli, protože jsme byli tak otrávení miliony mušek a komárů, že jsme to vzali rovnou k přístavišti a zjišťovali, jak se z ostrova dostat pryč (při představě vracení se stejnou cestou na nás šly mdloby). Měli jsme štěstí, když jsme zjistili, že parník odplouvá ani ne za čtvrt hodiny. V tu chvíli jako by se všechno obrátilo k lepšímu. Vysvitlo slunce a teprve teď jsme si začali výlet užívat, když jsme viděli, jak jsou děti nadšené, protože chytily místa na horní palubě, odkud měli parádní výhled.

Pětadvacetiminutová plavba zpátky do Erlachu nevedla přímo, ale měli jsme “mezipřistání” v městečku La Neuveville, které chci určitě někdy navštívit, protože z lodi vypadalo opravdu kouzelně.

Marína v Erlachu